Hádali jsme se – hodně – a oba jsme si navzájem ublížili. Překročili jsme hranice, které jsme si slíbili nepřekročit, a zradili jsme si vzájemnou důvěru. Nebyla to nevěra, ale to není jediný způsob, jak se navzájem zranit. Týdny plynuly, hádky pokračovaly a náš domov nebyl příjemným místem. Naše budoucnost byla nejistá a v pozadí mysli se nám oběma tyčil rozvod. Slzy se ronily znovu a znovu a konec nebyl v dohledu. Tlak a napětí nás oba doléhaly. Něco se muselo změnit.
Přišel jsem z práce a našel ji na gauči. Měla vlhké oči a v obličeji vypadala podrážděně.
„Už mě unavuje bojovat,“ řekla.
„Já taky.“
„Nechci se rozvádět.“
„Já taky ne.“
„Zranil jsi mě.“
„Taky jsi mě zranil.“
„Já vím. Je mi to líto.“
„Taky je mi to líto.“
Schovala si hlavu do dlaní a začala plakat – znovu. Ježíši. Byla jsem z toho tak unavená. Povzdechla jsem si a vyšla z pokoje.
Poté, co jsem si umyla obličej v umyvadle v koupelně, jsem šla a sedla si na postel. Jak jsme se sem proboha dostali? Upřímně jsem to nedokázala říct. Obviňovala jsem ji a ona obviňovala mě, ale jaké bylo řešení? Nevěděla jsem. Plakala jsem a modlila se, dokud jsem nezmodrala, a ona udělala totéž.
Pak se vynořila myšlenka, očividně očividná myšlenka, která měla přijít už před týdny: Měli bychom spolu plakat a modlit se. Hmmm…
Vrátil jsem se do pokoje, kde byla. Měla zarudlé a oteklé oči a zírala na mě pohledem, který jsem nedokázal rozeznat. Beze slova jsem natáhl ruku. Podívala se na ni, pak na mě, zjevně přemýšlela, co dělám a co s tím udělá. Nakonec mi ji vzala a vstala.
Když jsem ji vedl do ložnice, zaváhala u dveří. Prostě jsem ukázal na konec postele; buď mě půjde následovat, nebo ne. Když mi pustila ruku, sklonil jsem hlavu a znovu si povzdechl, ale stejně jsem šel k nohám postele. Klekl jsem si a začal se modlit k Otci. Nic pro sebe jsem se modlil dál a slyšel jsem, jak u dveří vzlyká. Vzlykal jsem i já, ale zůstal jsem klečet.
V určitém okamžiku – nevím, kolik času uplynulo – jsem cítil, jak si klečí vedle mě. Poprvé po několika týdnech se naše těla dotkla. Zpočátku to byla jen naše ramena, ale ten kontakt vyvolal nové slzy a emoce, které mezi námi jako by proudily proudem. Otočili jsme se, položili si hlavy a ruce na ramena a plakali spolu. Když jsme se na sebe konečně podívali, něco se mezi námi prolilo. Nevím, jak to popsat, ani nechci být neuctivý, ale bylo to, jako by nás Duch svatý spojil.
Vždycky jsem miloval líbání své ženy, ale oheň, který hořel, když se naše rty dotkly, byl nepopiratelně tou nejelektričtější věcí, jakou jsem kdy cítil. Naše jazyky tančily v souladu a veškerá bolest, kterou jsme si navzájem způsobili v posledních několika týdnech, jako by se rozplynula. Chtěl jsem ji. Toužil jsem po ní. Kdybych mohl, roztavil bych se v ní.
Aniž bychom o tom přemýšleli, stáli jsme na nohou a strhávali si navzájem oblečení. Oba jsme byli nazí, než jsme se konečně zastavili a podívali se na sebe. Měla v očích výraz, jaký jsem u ní nikdy předtím neviděl.
Udělala krok ke mně a klekla si na kolena. Když se na mě podívala, cítil jsem, jako by mi její oči pálily duši.
„Je mi líto, že jsem ti ublížila,“ řekla.
„Odpouštím ti.“
Když mi ta slova vyšla z úst, ta její se sevřela na mém penisu. Ať už jsem cítil cokoli, když jsme se líbali, zbledlo to před pocitem, který se linul z jejích úst a vlétl mi rovnou do srdce. Ach můj. Bože.
Byla to nejmokřejší a nejneuvěřitelněji rozkošná felace mého života. Přitáhla mi ruce ke stranám hlavy a milovala se s mým penisem ústy; opravdu nevím, jak se mi to nepodařilo. Když se můj mozek konečně vrátil do přítomného okamžiku, chtěl jsem jí to oplatit a přimět ji cítit to, co jsem právě cítil já.
Poté, co jsem ji zvedl a posadil na okraj postele, jsem si klesl na kolena. Opírala se o lokty, když jsem se jí podíval do očí.
„Promiň, zlato. Taky jsem ti ublížil.“
Řekla něco, ale mezitím jsem už měl zabořený obličej do její kundy. Bylo to, jako bych ji poprvé ochutnával a cítil vůni. Bože můj. Její med okouzlil mé chuťové pohárky a já byl omámený vůní vycházející z jejích hlubin. Nevím, jak dlouho jsem to vydržel, ale mohl bych tam zůstat celou noc.
Konečně jsem si uvědomil, že volá mé jméno, a když jsem se jí podíval do tváře, nikdy jsem se necítil tak chtěný. Sklouzla doprostřed postele, roztáhla nohy a rozetřela si hladký krém po vnitřní straně stehen. Nejerotičtější scéna, jakou jsem kdy viděl, mě vtáhla dovnitř a brzy jsem se opřel o nejsmyslnější bohyni na světě. Naše ústa se splynula v sobě a všechny myšlenky kromě těch na ni se mi z mysli rozplynuly.
Konečně jsem se zvedl a jedna z jejích rukou sáhla po mém penisu. Zavedla mě ke své vlhké dírce a její kundička mě jediným pohybem spolkla. Miloval jsem se se svou ženou mnohokrát a nikdy to nepřestalo, ale tohle byl bezpochyby ten nejprimitivnější, nejintimnější, nejpropojenější a nejemotivnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Bylo to skoro, jako bych cítil každé nervové zakončení obalené jejím teplem.
Když jsem se začal hýbat, nepadla ani slova. Objala mě kolem paží a sevřela si kotníky za mnou. „Sex“ není dostatečně silné slovo pro to, co jsme dělali. „Šoukání“ se ani zdaleka nedalo popsat. „Milování“ selhávalo na žádné úrovni, aby popsalo fyzické, emocionální a – troufám si říct – i duchovní spojení, které jsme si vytvářeli. Nikdy jsem ji neslyšel vydávat tyhle zvuky. Nikdy jsem je neslyšel vydávat sám. Naše tváře se zkřivily rozkoší, ale ani jednou jsme nepřerušili oční kontakt, zatímco jsme se společně stoupali blíž a blíž k vrcholu nejintenzivnější rozkoše, jakou jsem kdy zažil.
S každou kapkou fyzické síly, kterou jsem měl, jsem se vložil do našeho spojení. Společně jsme vykřikli, když nás oba zasáhl ten nejvášnivější orgasmus našeho života. Její hlava se třesla ze strany na stranu, mně se třásly nohy a plíce se mi vyprázdnily, když jsem do jejího nitra vlil samotnou esenci své bytosti.
Trvalo dlouhé chvíle, než se náš dech konečně vrátil do normálu. Znovu jsem se na ni opřel a zasypal polibky všude, kam jsem dosáhl. Začala se hihňat a byl to ten nejvzácnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. V tu chvíli jsem se do ní znovu zamiloval.
Hravě se na mě překulila a zahrnula mě sprškou polibků. Ať už jsme se hádaly o čemkoli, bylo to pryč. Ani jsem si nemohla vzpomenout, o co šlo. Bylo mi to jedno. Modlily jsme se o pomoc a Bůh nám odpověděl způsobem, jaký si ani jedna z nás nedokázala představit. Náš smích a rozhovor trvaly dlouho do noci. Usnuly jsme propletené v náručí a srdcích. Byly jsme uzdraveny.
Když jsem se probudil, přivítal mě ten nejkrásnější úsměv na tváři, jaký jsem kdy viděl.
„Miluji tě,“ řekla mi.
„Taky tě miluju.“